Byla jsem jedna z těch, kdo je vyzvedávali na pražském letišti. Při vstupu do letištní haly se na ně sesypali novináři a fotografové. Přicestovali iráčtí křesťané, muži, ženy a děti. Do cizí země, jen s několika málo zavazadly.
Přijeli jednu únorovou noc na středisko Karmel do Smilovic. Podnikli cestu dlouhou několik tisíc kilometrů. Opustili vše, svoji zemi, dům, přátele, poslední jistoty, které měli, aby přijeli do země, kde je mnozí nechtějí. Uprchli proto, že jsou křesťané, uprchli, aby si zachránili holý život. když vystoupili z letadla na pražském letišti, vrhli se na ně novináři, lační senzace. Nicméně mě potěšilo, že nikde nebyly nenávistné transparenty a lidé, hrozící pěstí. Naopak přišly pražské rodiny s dětmi, které donesly pro děti uprchlíků drobné dárky. Na letišti usazeni do autobusu a transport směr Jihlava, kde vystoupila část pasažérů, poté Brno, kde zůstala další část rodin s dětmi a nakonec Smilovice. Zde najdou dočasné útočiště, než dostanou bydlení. Tady složí hlavu učitelka angličtiny, která nemohla v Bagdádu najít práci, protože její jméno připomíná židovský původ. Tady najde domov rodina, která opustila vlastnoručně vybudovaný dům, musela se skrývat, přišla ve válce o některé členy rodiny a jejíž otec říká, že si chce najít práci a chce být platným členem společnosti.
Ze střediska Karmel jsem odjížděla za hluboké noci, kde jsou kromě spících iráckých rodin s dětmi také dobrovolníci, přichystáni pomáhat v kuchyni, pomáhat s dětmi, s jazykovým vzděláváním, s provozem atd. Věřím, že lidí ochotných pomoci bude přibývat. Že postupem času z nás vyprchá nenávist a strach a že v těch, kdo k nám přišli, aby si zachránili holý život, uvidíme sestru a bratra.
