Nechce se mi věřit, že válka je tak blízko, tzv. za humny. Statisíce lidí prchají z Ukrajiny a zanechávají za sebou nejen spálenou zemi, ale také své blízké, své majetky, svůj domov. Nepředstavitelné utrpení pro tisíce rodin, které na vojenském poli ztratili a ztrácejí své blízké bude rezonovat ještě po mnoho dalších generací.
Válka znamená absenci otců v rodinách, kteří jsou na frontě a doma nebo na útěku jsou ženy s dětmi. Úděl žen ve válce je stejně těžký, jak úděl mužů. Kam utéct, kdo mě přijme, co bude s dětmi, co bude se seniory, lidmi s handicapem, lidmi s duševním onemocněním ? Budu mít práci, děti vzdělání, zdravotní pomoc? Co s tím, co všechno lidi na útěku viděli a zažili? Až bude po válce, domy a infrastrukturu Ukrajina jistě postaví, ale životy tisíců lidí se nevrátí a traumata z války budou přeživší léčit do konce svých životů.
Jako dítě jsem žila v tzv. období normalizace. Kreslili jsme ve škole ve výtvarné výchově rudé hvězdy, do oken jsme vylepovali sovětské vlaječky a na 1. máj chodili mávat do průvodu. Nápis: Se Sovětským svazem na věčné časy mě doprovázel celé dětství a dospívání a byla jsem ráda, že věčné časy skončily v listopadu 1989. S tátou jsem poslouchala rádio Svobodná Evropa a věděla jsem, že je to něco zakázaného, ale důležitost západního zdroje informací jsem pochopila až v dospělosti. Nechci žít v nesvobodné Evropě, v Evropě, kde vládne ruský bratr a kde svůj názor si můžete říkat tak někde možná potmě doma. V nesvobodě nechtějí žít ani lidé z Ukrajiny, chtějí žít v klidu a míru.
Jsem proto ráda, že naše země se postavila k problému uprchlíků čelem, jsem ráda za veškerou pomoc, kterou jim my Češi můžeme poskytnout. A válka a její hrůzy nechť je pro nás mementem : Už nikdy více. Kéž by toto pochopili i ti, kdo válku rozpoutali, kdo jsou strůjci zla, zničených životů a slz v očích dětí, matek i otců.
