Svazuje nás strach a nenávist

Nejsem "sluníčko", nejsem Angela Merkelová a nejsem ani ten, kdo zvedá ruku a hlas proti těm, kdo ve statisících obléhají Evropu. Jsem proti páchání dobra za každou cenu a zároveň je mi cizí zavřít dveře před člověkem v nouzi.

       Svět se dal do pohybu a média nás denně krmí informacemi o přílivu uprchlíků do Evropy. Veřejné mínění se rozdělilo na dva tábory, z nichž jeden je striktně proti přijímání uprchlíků a druhý je jejich přílivu velmi nakloněn. Nejsem příznivcem žádné z těchto stran, snažím se situaci vidět reálně a ne tak, jak to vidí média, která ovlivňují postoje veřejnosti. Na vlastní oči jsem se byla přesvědčit, jaká je situace v detenčním zařízení pro uprchlíky Vyšní Lhoty. Funguje ochranka i policie, jsou postaveny kolem ubytoven ploty, kuchyně funguje, pro nemocné je zajištěna ambulantní služba i infekční pokoj. Vedení tábora a personál dělá, co je v jeho silách, často i práci přesčas. Bezpečnost obyvatel Vyšních Lhot je tak zajištěna. Přesto média číhají před vstupem do areálu, aby ulovila jakoukoliv senzaci, třeba tu, že mezi uprchlíky došlo k potyčkám. A přitom kumulace několika stovek lidí na jednom místě, zvláště když je zde velký počet různých národností, zákonitě přináší střety mezi jednotlivci.

       Jsem zastáncem těch, kdo žádají, aby bylo zajištěno bezpečí obyvatel a zároveň aby bylo minimalizováno utrpení těch, kdo prchají před hrůzami války. Organizace Člověk v tísni zajišťuje živobytí pro téměř 700 000 lidí v uprchlických táborech. V Bavorsku se starají o uprchlíky obce i neziskový sektor. Naše republika se zavázala přijmout 1500 uprchlíků, přijali jsme 77 Syřanů...jsme tranzitní zemí, nikdo k nám nechce a přesto se bojíme. Přitom nemáme strach cestovat po celém světě. Letošní teroristický útok na pláži v Tunisku, kde umírali turisté, vylidnilo tuto pláž pouze na několik týdnů, poté, co cestovní kancelář do této destinace zlevnila zájezdy, turisté sem opět proudili a strach byl ten tam, vždyť je to tak levné, tak co bychom si neužili.  Bojíme se útoků ze strany cizinců a přitom čím dál častěji jsme svědky útoků na naše životy z řad našich občanů, jako například ve škole ve Žďáru nad Sázavou nebo v restauraci v Uherském Brodě, kde zemřelo vinou střelce několik lidí.

        Bojíme se cizinců a strach z nich nese s sebou nenávist. Jsme imunní vůči jejich utrpení, neotřese s námi ani smrt dětí uprchlíků, říkáme dokonce dobře jim tak, to jim patří, neměli nikam chodit, měli zůstat doma. Myslím si, že pokud by nám šlo o život, prchali bychom všichni. A na té naší dlouhé cestě za bezpečím bychom byli rádi za každého, kdo by se nad námi sklonil a podal nám trochu vody, dal boty našim dětem a nabídl střechu nad hlavou. O tom, že je mnoho prchajících, kteří  vděčni nejsou a ze vzniklé situace chtějí jen těžit a jsou s nimi potíže, to je zase jiná kapitola.